Tak dobře, přiznávám. Tohle se nám trošku vymklo z rukou. Napsat knížku je fajn, složit k ní písničky, trošku nad standart, ale dobrý. Ale vílí domečky? To jako vážně? A víte, kolik to zabere času? A víte, kolikrát nám kručelo v břiše, protože jsme pro samé plácání z hlíny a tvoření zapomněli uvařit oběd? A to nepočítám spálené prsty od tavící pistole, nepořádek na podlaze a nechápavého, leč smířeného manžela ve dveřích. Jenže, kde by asi tak mohla ta Márinka s Duhýnek a všemi jejich kamarády bydlet, kdybychom jim nepostavili vílí vesnici? Moje dcera by vám to hned vysvětlila. Má proto také tisíce pádných argumentů a jedny překrásné modré PROSÍM, PROSÍM oči. A já si říkám: Čert vem vaření, pořádek a všechno, co mi doma stejně neuteče! Tak bude oběd trošku později. Hlavně, že jsme spolu a žijeme život plný barev!
